Historie OlovíHistorie Oloví

O původu a stáří obce, stejně tak i o nejstarším osídlení Svatavského údolí nemáme žádné historicky dokázané zmínky. Listiny, které by snad o tom mohly něco povědět, vzaly za své, podle ústních zpráv, při požáru staré radnice v roce 1700. (1770 nevíme přesně.)

 Prvními obyvateli, kteří se zde usazovali, byli pravděpodobně horníci. Pro zemědělství byly totiž svahy zdejších hor nevhodné. Na přelomu 12. a 13. Století docházelo k osídlování / kolonizaci/ do té doby skoro liduprázdných horských a lesních prostor dnešního Sokolovska a Kraslicka. Přicházeli sem osadníci většinou z německých zemí a zakládali osady, městečka i kamenné hrady. 

Severozápadně od Sokolova, na ostrohu nad údolím Svatavy byl kolem roku 1200 postaven jeden v našich nejstarších hradů Hartenberg, jako pohraniční královský hrad. Založili ho Hartenberkové, kteří sem přišli z dnešního západního Chebska.  Byl to ministeriální rod, mající zde spolu s klášterem Waldsasenských cisterciáků provádět kolonizaci a germanizaci slovanských oblastí na horní a střední Ohři. V 2. polovině 13. století se kolem hradu vytvořilo panství, které zahrnovalo 15 osad a vesnic. 1307 až 1325 se jako jeho držitel připomíná Tut, který tehdy daroval klášteru Waldsassen mimo jiného i část dolů v Hartenberku. Od poloviny 13.století se připomíná tržní město Krajková – Gossengrün - a doly se starou farou, od 14. Století pak i doly na stříbro a olovo. 1401 patřily k Hartenberskému panství vsi Dolina, Krajková, Květná, Luh nad Svatavou, Hrádek, Lauterbach a polovina vsi Hory – Horn – a doly na olovo.

Ty jsou zmiňovány již v roce 1314, kdy je majitel panství odkázal klášteru ve Waldosassenu, ponechávaje si je však na doživotí. Závěť byla ale zrušena ještě před jeho úmrtím a nebyla vykonána. Přesto je tato listina významná tím, že dokládá zdejší dolovou činnost v té době. Koncem 13. století se přecházelo od povrchových prací / rýžování/ k hlubinnému dobývání primárních ložisek šachtami a štolami. V souvislosti s tím a s rozvojem báňských prací zde postupně narůstalo i hornické osídlení. Ložiska v údolí Novohradského potoka přesahovala až do oblasti Jindřichovického panství. Dolování olověné rudy v oblasti dnešního Oloví začali tehdy provádět Hartenberkové. V roce 1523 koupil celé Hartenberské panství od Volfa z Hartenberka jáchymovský horní velkopodnikatel hrabě Štěpán Šlik, zakladatel Jáchymova. Doloval se zde čistý leštěnec olověný (galenit), běloba a pyromorfit. Olovo Šlikové potřebovali jako přísadu k tavení stříbra v Jáchymově. Hrabě Štěpán Šlik sem přivedl další horníky, aby je udržel, založil novou osadu mezi vesnicemi Dolinou a horami, kde se již dříve dolovalo. 

V prostoru, kde vzniklo Oloví, stávala prý huť na olovo zvaná Hartburg /Tvrdý hrad/. Jiná verze říká, že předchůdcem Oloví zde bylo horní městečko Goldhay Zlatý Háj/. Šlik prý sem přenesl horní úřad z blízké Krajkové a v roce 1524 založil první horní knihu. Ta vypovídá o dolech zanedbaných špatnou správou dosavadních rytířských majitelů, kteří se málo zajímali o velké bohatství, ukryté tu v hlubinách hor na jejich panství. Štěpán Šlik se naopak snažil zdejší doly všemožně zvelebit a podporoval i rychle se rozrůstající osadu kverků a horníků, zvanou nyní „Pleystatt“. 2. Března 1523 vydal pro Oloví horní řád, udělil některá městská privilegia, zajišťující městečku jeho hornický charakter.

V nejstarší horní knize Oloví je již v roce 1523 zápis o 28 dolech. Po konfiskaci většiny šlikovského panství pro jejich odboj proti králi v roce 1547 zastavil Ferdinand I. Hartenberské panství 1551 pánům z Plavna, spolu s řadou jiných dřívějších šlikovských a rabštejnských panství. 16. Ledna 1558 dostalo Oloví od krále Ferdinanda I. První privilegium, další pak 1580 a 1597 od císaře Rudolfa II. 15. Února 1594 pak dostalo Oloví od Rudolfa II. Městský znak spolu s právem početit červeným voskem. Teď jsme ale přeskočili velice důležitou historickou skutečnost.

Noví majitelé, páni z Plavna, také o doly málo pečovali, čímž zkracovali velké důchody, které v nich ve formě urbury plynuly do královské komory. To byl důvod, proč král Ferdinand I. již v roce 1561 oddělil Oloví od hartenberského panství a podřídil je jáchymovskému královskému hornímu hejtmanství.

Listinou ze dne 2. Června 1561 pak povýšil Oloví na královské horní město a dal mu privilegium na těžbu rud, především olova, patřící do té doby majitelům hartenberského panství. Tím se dostalo městu Oloví postavení vcelku nezávislého na okolních feudálech.

Znaky a pečetě

V roce 1552 je doložena znaková pečeť, bylo již tehdy Oloví městečkem a používalo i znak. Tvořilo jej štít, v němž byla zkřížená hornická kladívka – želízko vpravo a mlátek vlevo – přirozených barev. Mezi nimi stála kolmo vzhůru rýžovnická lopata, která byla násadou postavena v rýžovnické misce. Štít byl patrně stříbrný, podle analogie třetím polem na polepšeném městském erbu z roku 1594. 15.února 1594 vydal totiž Rudolf II. pro královské horní město Oloví privilegium, kterým mu bylo uděleno právo pečetit písemnosti červeným voskem a užívat nový erb.

 Ten měl dělený štít, jehož horní polovina byla červená a byl v ní doprava se vzpínající stříbrný dvouocasý lev se zlatou korunou na hlavě. Dolní polovina štítu byla polcena. Pravá její část byla modrá a na stříbrnočerné skalnaté hoře stál kulatý hornický žentour s hnědou šindelovou střechou, černou korouhvičkou na špici doleva otočenou, a otevřenými dveřmi dole, kdežto třetí pole štítu bylo stříbrné a byla v něm zkřížená hornická ocelová kladívka – želízko vpravo a mlátek vlevo – s hnědými násadami. Jako štítonoš stál za štítem stříbrný anděl s roztaženými modrými křídly, zkříženou zlatou štolou přes prsa, zlatými vlasy a zlatým křížkem na hlavě, jenž přidržoval štít u jeho horních okrajů. Znak byl vymalován uprostřed německy psaného privilegia, takže se město mělo o co opírat při kresbách svého znaku.

Pečetě – Známe dvě pečetě s první vývojovou formou znaku a čtyři pečetě + pět razítek a polepšeným městským znakem. Větší pečeť s původním znakem měla nápis .S.BLEY..STATT., starší menší měla uvnitř pouze pozdněgotický štít se znakem a po stranách uvnitř štítu písmena P-S. Její užívání máme doloženo od r.1552 až do konce 17. Století, tedy ještě v době, kdy byl užíván jiný městský znak. Při polepšeném znaku mělo Oloví na pečeti opis:SIG:KAI:FREIENBERCKST:PLEISTAT, na vnějším okraji široký vavřínový věnec a v pečetním poli celý nový znak. Pečeť máme doloženou jen z 1. čtvrtiny 17. století. Snad zmizela za třicetileté války. Od té doby užívalo Oloví jen o 2mm větší podobnou pečeť .Užívána byla až do konce feudalismu.

Všechna práva a privilegia pak městu potvrzovali další panovníci – 18. října 1613 Matyáš, 7. září 1652 Ferdinand III., 16. listopadu 1731 Karel VI., 7. září 1785 Josef II., Dokazuje to skutečnost, že hornictví zde v těch dobách bylo ve velkém rozkvětu a proslulé výbornou jakostí svého olova. Škoda, že některé originály a mnoho dalších spisů městských bylo zničeno při požáru města a staré radnice v roce 1700 (1770 udávaných v některých dokumentech o Oloví.)

O důležitosti města i hor svědčí také to, že šlikovský Loketský urbář Oloví ještě neuvádí, ač se právě tehdy stalo součástí šlikovského panství. Zato Berní rula z roku 1654 o něm již zanechávala řadu údajů.

V Oloví bylo tehdy 102,5 strychů polí, 92 str. luk/44,4% panských/, 4 koně, 3 tažní voli, 100 kusů skotu, 3 prasata a 53 koz. Nacházelo se tu 64 domů /z toho dva pusté/ a dva mlýny. 6ilo zde 320 obyvatel. Kvůli zjednodušení se Oloví uvádělo v panství hartenberském, ale oddělené od něj, poněvadž patřilo, jako město královské, k obvodu jáchymovskému, jako zvláštní statek. Městu Oloví patřil též jeden dům v hartenberské vsi Horách /obýván byl hartenberskými poddanými/. Také ve druhé sousední vsi, Studenci, patřil jeden dům olovským kverkům. Skoro všichni obyvatelé Oloví a jeho okolí se ještě zabývali hornictvím.  Značná část měšťanů  byla evangelického vyznání. Roku 1650 dokonce ještě potvrdit příjem krajských protireformačních patentů.

Nejvýznamnějším dolem po celých 300 let byl St.Andreas, ve kterém se těžilo přes 95% olova ve srovnání s ostatními doly. Pokles těžby způsobila až třicetiletá válka, zavalení štol a povodně na Svatavě. Kolem r. 1785 se zde lámal hrubý galenit, na tzv. „Heerzugu“ se nacházely i červené granáty. Zdejší leštěnec olovnatý neobsahoval prý tolik stříbra, aby to stálo za úspěšnou těžbu. Používalo se jej na rudnou měl /Schlich/ v hutnictví a z části v jáchymovské tavírně k bělení. Zdejší galenit se pak používal i na glazuru v Hrnčířství. Z mapy, která se jako kopie dochovala v r. 1812 můžeme vidět , že v době rozkvětu bylo v okolí města 66 horních děl ,v nichž se dobývala olověná ruda. O rozsáhlosti důlních prací zde svědčí dědičná štola dlouhá 2 km, vedoucí z údolí Svatavy do východní časti Studence. Nejdůležitější žíly byly ve střední části revíru, zejména u štol Zachariáš, Krásná Marie a Červená žíla. Jejich mocnost kolísala zpravidla v několika decimetrech. Uvádí se též, že Oloví dodávalo olověnou rudu se značným obsahem stříbra k dalšímu zpracování do Freibergu v Sasku. Tam bylo odděleno a odtud i dáno do prodeje. Obsah stříbra byl 2,5 až 3,8 %. Podle Sommera/ Das Kőnigreich Bőhmen XV, Elbogener Kreis, 1847/ patřila většina dolů v okolí města státu, ale horní léna byly už pronajímána soukromým podnikatelům. Pouze důl Terezie u Hřebenů patřil vrchnosti, ale i ta jej pronajímala měšťanům za čtyřicetinu výnosu.

Byla zde škola pod obecním patronátem, panský pivovar na deset sudů, radnice, po požáru znovu vybudovaná, budova horního úřadu a tři mlýny, jeden z nich s pilou. Asi deset minut na sever od města byla k němu patřící osada Erzverkaufshütten/Prodejny rudy/ s šestnácti domky. Městskou správu vedl rychtářský úřad s rychtářem a písařem. Obyvatelstvo se většinou živilo hornictvím a řemesly, jen z malé části pak polním hospodářstvím a chovem dobytka. Půda zde byla špatná a jeí úrodnost nepatrná, v zahradách se urodilo něco nevalného ovoce. Dobytka zde v roce 1837 bylo take málo, jen 121 kusů skotu a 32 koz. I zvěře v lesích bylo málo a honitba se dočasně pronajímala. Hornictví již spělo k úpadku. Byly zde dva cechy patřící k c.k. Montánímu eráru. Skutečnými podnikateli byli však měšťané, držitelé příslušných horních lén. Na cechu Sv.Josefa to byl Josef Starck, na cechu Sv.Petra a Pavla Ondřej Kummer. Doly podléhaly c.k.hornímu soudu v Jáchymově, který sem vysílal substituta a přísežného, horního přísedícího praktikanta.

1867 byl provoz v hutích, stojící pod státní správou báňských dolů na olovo, uzavřen, 1869 byl zrušen c.k.horní úřad v Oloví. Zůstaly jen četné haldy. Město, vyrostlé na pahorku nad údolím Svatavy, mělo obdélné náměstí s kostelem uprostřed. Později k němu přibyla ještě okrajová část. Jestliže v roce 1847 v něm bylo 65 domů, tak v roce 1847 jich v Oloví stálo 168 a žilo v nich 1026 obyvatel. Výroční trhy se odbývaly dvakrát ročně, další trhy pak každé první pondělí v měsíci od března do listopadu.      

Ze živností se zde uváděli 4 pekaři, 2 Šenkýři, 1 pivovarník, 2 bednáři, 2 řezníci, obchodník s galanterií, sklenář, 3 krupaři, 3 klempíři, kožišník, 4 koželuzi, 3 mlynáři, hřebíkář, 3 kováři, 2 krejčí, 3 ševci, 3 obchodníci s krajkami, truhlář, hrnčíř a 2 Koláři. Dále zde byly tři obchody se smíšeným zbožím a jeden podomní obchodník.

V roce 1786 zde byl chudobinec vydržovaný za sbírek měšťanů. Spojení s okolím bylo možné tehdy ještě jen vozovými cestami. Pošta byla v Sokolově. Až v roce 1876 se začalo s výstavbou železniční trati Falknov – Graslitz. Také Oloví mělo na stavbě podíl, a ta přinesla městu stavební ruch. Pro zmírnění bídy, která zde po zániku dolování byla, obrátili se městští radní s prosbou na říšskou radu, aby zde byla zavedena nová průmyslová výroba. Na přímluvu rytíře Richarda Dotzauera, pocházejícího z Kraslic, byla v roce 1879 v Oloví zavedena S.M.Hockem z Vídně výroba perleťových knoflíků. Začalo zde pěstování vrb zřízena c.k. odborná škola pletařská. 1893 pak byla v Oloví zavedena průmyslová výroba tabulového skla První českou akciovou společností sklářského průmyslu. Pro stavbu sklárna byly zakoupeny pozemky za 14 tisíc zlatých.

V letech 1890 a 1902 bylo Oloví postiženo krupobitím, 1889, 1897,a 1899 pak jsou vzpomínány velké požáry. Ohni padla za oběť i budova dřívějšího c.k.horního úřadu.

1896 byla postavena obecná škola nákladem 50tisíc korun. Ve čtyřech třídách se v ní učilo 298 žáků. Ve městě byla budována kanalizace, na místě bývalého c.k.horního úřadu pak v roce 1926 vyrostla budova měšťanské školy.

1882 byla zbourána stará radnice a 1886 postavena nová. Na Spitzbergu nad městem zůstala kaple sv. Josefa jako upomínka starého dolování. V Horách měla řada domů typické hrázděné lomenice.Oloví roku 1892

V roce 1848 – 1850 byla vystavěna okresní silnice Kacéřov – Oloví – Anenské údolí, 1869 byl zřízen poštovní úřad a 1897 bylo Oloví připojeno na telegrafní síť. 1898 byl ve „Wasservorstadtu“ zřízen druhý poštovní a telegrafní úřad. Nová radnice je od roku 1882. Nynější radnice naproti správní budově přestěhovali v roce 1950.

V létě 1912 byla řeka Svatava Mlýnská stoka překlenuta krásným mostem Valentina Seidla ze železobetonu. Město se skládalo ze tří částí: Horního města / Steinbruchu / a Dolního města / Wasservorstadtu /. Horní město s radnicí a školou leželo na jižním svahu Scheibenbergu, Steinbruch na protějším svahu Galenbergu. A Wasservorstadt na levém břehu řeky Svatavy.

První kostel v Oloví byl postaven v roce 1524, když se stalo město královským horním městem. V druhé polovině 16. Století se stal luteránským a evangelickým zůstal do roku 1624. V období reformace zde působili pastoři Bartolomeus Kroiez 1570, Mikuláš Ruhardus 1574, Mikuláš Trodel 1581, Andreas Fladter 1563 – 1590, Valentin Löw 1574, a David Troll 1599. Rok 1624 byl pro Oloví počátkem protireformace. Od tohoto roku až do 2. září 1650 byl kostel bez duchovního. Prvním katolickým farářem byl potom člen dominikánského řádu Páter Vincenc Wilsbach /čti Wizlbach/ a obyvatelé Oloví se vrátili ke katolické víře. 1662 dostal kostel novou monstranci, 1660 věnovali Tadeáš a Františka Kalcherovi z Kalchernu kostelu oltářní obraz sv. Michaela. V Oloví byly postupně tři hřbitovy. Ten současný byl zřízen v letech 1700 – 1705. 1833 byla nově pokryta střecha kostela, 1835 byly vysvěceny tři zvony odlité v Chebu.

     30. června 1837 byla vysvěcena škola, jejíž základní kámen byl položen v říjnu 1834. V polovině 19 století navštívil Oloví pražský arcibiskup kardinál Bedřich Schwarzenberg. Posvětil velký kříž na hřbitově a udílel svátost biřmování. 22 října 1882 byly svěceny radnice a hostinec. 1892 byl kostel opravován, zřejmě tak i fara. V 90. letech se uvažovalo o stavbě nového kostala a byla vytvořena komise i pro stavbu nové školy. Ta byla kolaudována v roce 1896 a stará škola pak sloužila jako provizorní kostel. Byl v ní uschován nejkrásnější umělecky provedený znak, barevná malba na skle věnovaná v roce 1603 kostelu bratry Pavlem, Kryštofem a Bedřichem Beheimy z Norimberka. Letopočtem 1680 byl označen tzv. Morový obraz. Zápisy úmrtí ve farních matrikách ale výskyt této nemoci v této době nedokládají.

1895 byla obnovena socha sv. Jana Nepomuckého a pořízen nový kříž na Mlýnské cestě / Mühlweg/. Při opravě věže kostela byly nalezeny mince z 13. století.

Bourání starého kostela probíhalo od 1. října do začátku prosince 1897. V jeho zdivu byly nalezeny písemnosti z roku 1698 a mince z té doby. Stavební povolení ke stavbě nového kostela bylo vydáno až v roce 1900. Kostel v novogotickém slohu stavěl stavitel Emil Lilka ze Sokolova. 1901 byl položen základní kámen a již 1. července 1902 byl usazen na věž kostela kříž. 29. září 1902 byl kostel vysvěcen pražským arcibiskupem kardinálem Lvem Skrbenským. 1909 byla postavená nová fara. 8. dubna 1911 byla snesena socha sv. Jana Nepomuckého na mostě přes Svatavu a v témže roce rozebrána kaple Nejsvětější Trojice a přemístěna na náklady faráře P. Augustina Toníčka na vrch Ascherberg, 1913 v květnu byla posvěcena socha sv. Floriána na východní straně kostela, která do té doby stála v předsíni kostela. Varhany, nesoucí letopočet 1668 prý asi pocházely z nějakého klášterního kostela. Sloužili zde dva kněží. 1913 byl kostel poprvé vymalován Richardem Krautmannem ze Sokolova. Ze sbírek věřících byly pořízeny dva obrazy. Obraz sv. Alžběty Durynské vedle oltáře Srdce Páně a u oltáře Panny Marie Lurdské obraz sv. Antonína Paduánského. Kromě hlavního oltáře zde byly ještě čtyři vedlejší – Ukřižování, sv. Anny, Panny Marie a sv. Josefa.

V lese nad městem při cestě do Krajkové nechal zbudovat farář Jiří Marek lesní kapli na místě, kde již dříve stával dřevěný sloup s obrazem Svaté Trojice. Kapli postavil ze struskových cihel štukatér Josef Fischer z Oloví, který potom v roce 1915 padl ve válce u Tarnopolu. Na jedné z věžiček byl zvon s nápisem: Johan Georg Jordann Goss mich in Eger 1749. Nedaleko na Galgenbergu byla postavena dřevěná vyhlídková věž.

            Do svahu pod základy kostela byly vsazeny staré náhrobní kameny, již velice omšelé, pocházející patrně z nejstaršího hřbitova. Připomínají olovské měšťany z rodu Stritzelů. Johann Peter Stritzl / 1698/ měl ve svém erbu na štítu tři mazance nad sebou. Později měl rod na štítu tři pletené vánočky nad sebou. Rodina se v Oloví usadila po třicetileté válce. 1701 byl měšťanem v Oloví Josef Ignác Stritzl. Tento těžař zde byl i purkmistrem a ještě navíc i sbormistrem zpěváckého bratrstva. V roce 1917 musel být odevzdán k účelům pro válku největší z kostelních zvonů zdobený obrazy sv. Petra a Pavla. 5. října 1917 udílel v Oloví svátost biřmování arcibiskup Pavel Hrych, 5. června 1924 pak Václav Frind, světící arcibiskup pražský. Když v roce 1923 byla do Oloví zavedena elektřina, získal elektronické osvětlení i kostel. 1928 byl pořízen i elektronický pohon zvonů. 3. října 1926 byly vysvěceny nové zvony – velký umíráček a umíráček. Světitelem byl biskupský vikář z Nejdku. 1936 zde při své návštěvě udílel svátost biřmování pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar. Novou konfiskaci zvonů si vyžádala válka v roce 1942.

Posledním olovským farářem byl Páter František Zichrasser, který zde působil od roku 1936. Jako pětasedmdesátiletý odešel na odpočinek a v roce 1966 se odstěhoval do SPN. Potom byla olovská farnost administrována nejprve z Krajkové, potom z Jindřichovic a od r. 1992 z Kraslic.

V roce 2001 se stavba kostela sv. Michaela ocitla v havarijním stavu. Léta neopravovaný kostel se začal rozpadat v důsledku nadměrné vlhkosti. Již dva roky předtím musely přestat bohoslužby a budova byla uzavřena. Propadl se unikátní dřevěný strop, zdi se začaly drolit a římsy rozpadat. Přitom je kostel sv. Michaela, patřící církvi, vyhlášen architektonickou památkou.

SKLÁRNY V OLOVÍ

Na sklonku 2. poloviny 19. století nově zde zavedené domácké výroby nestačily uživit zdejší obyvatelstvo, a tak mnozí hledali únik z bídy ve vystěhovalectví. 1880 – 1890 se počet obyvatel Oloví snížil o 200 osob, Studenec o sto a Nových Domů o šest. Pokud chtěla městská samospráva zastavit úpadek města, musela hledat podnikatele, který by ve městě zavedl průmyslovou výrobu. Zájem našla u vídeňského podnikatele Leo Weisse, velkoobchodníka s tabulovým a zrcadlovým sklem. Celou stoletou historii olovské sklárny zpracoval v roce 1993 dr. Miroslav Grisa: Vznikl přípravný výbor akciové společnosti, od obce Hory byl zakoupen pozemek na loukách mezi stanicí Buštěhradské dráhy a říčkou Svatavou. V létě roku 1891 byla zahájena výstavba sklárny. Postavena byla hutní hala s vanou na kontinuální tavení skla systémem Klattenhof, dvěma ohřívacími pecemi, tzv. bubny, pro zahřívání vyfukovaných válců, dvěma rovnacími a chladícími pecemi, jakož i komínem vysokým pětačtyřicet metrů. K vedlejším provozům patřily pánvárna, bednárna a malá kovárna. Vedle sebe byly postaveny čtyři generátory na výrobu plynu, k nimž vedla závodní vlečka. Vznikly zde i sklady uhlí a surovin, vykládací a nakládací rampy. Zbývalo ještě postavit sklářské domy pro potřebné specialisty.

20. května 1892 byla již sklárna uznána schopnou provozu. 16. listopadu 1892 se sešla ustavující valná hromada akciové společnosti Erste Böhmische Glasindustrie-Aktiengesellschaft se sídlem v Oloví, která pak byla zapsána do obchodního rejstříku krajského soudu v Chebu 24. ledna 1893. Prvním prokuristou se stal Julius Weiss. Vídeňský podnikatel Leo Weiss, který založení nového podniku inicioval, se stal výhradním velkoobchodním prodejcem olovského skla. Dostavěno bylo dalších pětadvacet bytů pro foukače, řezače, taviče i předáky pro řízení specializovaných činností. Další odborní dělníci našli ubytování v Horách a v Oloví. Huť zaměstnala i znační počet nekvalifikovaných dělníků z řad místních občanů. Podle dobového zvyku byla sklárna pojmenována, ale název Lisenhütte /Luisina huť / se příliš nevžil, neboť jej zastínilo jméno akciové společnosti. Podle obecní kroniky zahájila huť výrobu 22. července 1893 se 63 zaměstnanci. Odbyt skla stoupal, neboť našlo cestu i na německý trh. Došlo k rozšíření provozu, další výstavbě bytů, postaveno bylo ředitelství s byty pro úředníky závodu, nezbytný hostinec, bez něhož se žádná kolářská huť neobešla. V polovině 90. let zaměstnávala firma na 200 dělníků. 1897 byla dokončena stavba hotelu a závodní jídelny. Sklárna zřídila i vlastní nemocenskou pojišťovnu.

1896 byl do provozu zaveden první parní stroj. Mohutné parní a elektronické stroje potřebovaly mnoho uhlí, proto si společnost koupila důl Bedřich ve Svatavě a Michal ve Starém Sedle. Provozu sloužila i podniková elektrárna. Byla na parní pohon od roku 1905. Vybudována byla podstatní větší vana, vybavená již šesti zapalovacími píckami. U Mlýnského potoka začala vznikat druhá sklářská čtvrť, později nazvaná Česká, kde bylo postaveno devět domů s šestatřiceti byty pro kvalifikované sklářské dělníky. V roce 1908 bylo postaveno dalších deset domů s počtem 45 bytů, do nichž se nastěhovala značná část Čechů. Na sklonku tohoto roku pracovalo jen v hutním provozu okolo 400 zaměstnanců.

Za 15 let od zahájení výroby vyrostl v Oloví prosperující podnik se dvěma sklářskými osadami, v nichž bylo postaveno 32 domů se 139 dělnickými byty. V nich bydleli kvalifikovaní foukači skla, řezači, taviči a další specialisté. Tito dělníci užívali tovární byty bezplatně, dostávali deputátní příděly paliva a odebírali elektrický proud za paušální poplatek. Pokud neměl závod volný tovární byt a sklář se musel ubytovat v soukromí, proplácela mu firma odpovídající náhradu.

Léta 1908 – 1914 byla pro olovskou sklárnu velmi úspěšná. Pronikala na trh nejen kvalitou skla, ale i jeho rafinací, tj. pokládáním a broušením zrcadel, matováním a zdobením tabulového skla. Vyráběno bylo i lité a pokusně barvené sklo. První světová válka přinesla v Oloví jako všude jinde strádání nespočetným rodinám, které ztratily odchodem mužů na frontu živitele a místní sklárny pracovníky, za které se náhrada hledala velmi obtížně. V roce 1915 přišlo asi 40 ruských válečných zajatců polské národnosti. Bylo mezi nimi dost sklářů, kteří dříve pracovali v hutních Tarnów, Dombrava aj. 1916-17 pracovalo v Oloví také kolem 30 belgických tabulářů z okupované části země.

Bezprostředně po skončení války našly i v Oloví odezvu snahy po odtržení pohraničních území od nově vzniklé ČSR. 10. listopadu 1918 tu 45 dobrovolníků z řad vojenských navrátilců vytvořilo oddíl domobrany, který však neoplýval bojovností a během několika následujících týdnů se rozpadl. Po poválečné konjunktuře se začátkem roku 1922 objevily odbytové potíže a došlo k zaopatření vztahů mezi sklářskými odbory a zaměstnavateli. I v Oloví došlo ke čtrnáctidenní stávce v březnu a dubnu. Došlo ke snižování mezd a k poklesu výroby. Rekonstrukcí a modernizací závodu se zvýšila výrobní kapacita, během let 1929-30 byla postavena nová kotelna, turbocentrála, dva komíny, objekt zpracovatelského provozu a dvoukřídlé skladiště. Nominální hodnota každé z 50 tisíc akcií vzrostla z dvou na pět set korun.

Oloví roku 1920

V roce 1929 dosáhl počet zaměstnanců 1329 osob – 1223 dělníků a 106 úředníků. Ve sklárně pracovalo i 104 Čechů. Výkyvy ve výrobě řešilo vedení sklárny často propouštění a znovu přijímáním zaměstnanců. Tento postup šetřil závodu výrobní náklady, ale vyvolával nejistotu a napětí mezi zaměstnanci, většinou levicově orientovanými, po roce 1929 v Rudých odborech. Když pak na podzim roku 1929 propukla světová hospodářská krize, zaplnily zásoby hotového zboží v olovské sklárně všechny sklady, což vedlo 11. ledna 1930 k hromadné výpovědi 635 z celkového počtu 1156 sklářských dělníků. Odpovědí bylo vyhlášení stávky, o které rozhodla celozávodní schůze. Dělníci opustili stroje, strojně tažené sklo naráželo na střešní konstrukce, lámalo se a padalo dolů, dokud nedošlo k odstavení tažných strojů či snížení skloviny ve vanách. Vedení sklárny odpovědělo vyhlášením všeobecné výluky. Po celou dobu stávky prodlévala v Oloví posila 15 četníků, kteří střežili závod. Když v Sokolově došlo k mohutným demonstracím a v Dolním Rychnově ke srážkám s četníky, při kterých bylo pět sklářů těžce zraněno, byl v okrese vyhlášen výjimečný stav. Došlo k hromadnému zatýkání a na rozkaz vlády četnické oddíly obsadily hlavní závody okresu. Za 1. republiky Oloví patřilo k sokolovskému hejtmanství. V Oloví skláři četníky z továrny zahnali. Šéf závodu Lehnert podal ihned telefonem zprávu do Sokolova a za chvíli přijelo auto s posilou četníků. Mlátili každého, kdo jim přišel do ruky. V březnu 1930 byla stávka po šesti týdnech ukončena. Zpět bylo přijato jen 622 dělníků, na Oloví a okolní obce dolehlo břemeno starostí o nezaměstnané. Hledaly se možnosti nouzových prací při regulaci Svatavy, při stavbě skupinového vodovodu a další, ale to nemohlo být trvalé řešení. 13. a 14. března 1930 stálo 14 sklářských „rebelů“ před senátem krajského soudu v Chebu. Ludvík Reindl z Libnova u Oloví byl potrestán deseti měsíci těžkého žaláře zostřeného 10 posty a ztrátou volebního práva. Pavel Šindelář ze Studence dostal šest měsíců a šest postů, Václav Jetmar z Oloví čtyři měsíce, čtyři posty, Adolf Wagner z Hor u Oloví šest týdnů a dva posty, Antonín Koželuh z Hor dva týdny a jeden půst. Někteří skláři odešli i s rodinami do SSSR, ale většinou se ještě před vypuknutím války vrátili. V období krize tak olovská sklárna mohla využívat jen 40% své kapacity.

Po Mnichovském diktátu došlo 4. října 1938 k obsazení Oloví německou armádou. V rámci probíhající konfiskace židovského majetku se stala olovská sklárna součástí Ostdeutsche Glaswerke, Aktiengesellschaft ve Vídni. Hlavnímu akcionáři Oswaldu Weissovi se podařilo před nacisty uprchnout do Austrálie, kde zemřel v květnu 1940. Naděje vkládané německým olovským obyvatelstvem do rozšíření výroby a odstranění nezaměstnanosti se splnily zvláštním způsobem: značná část osazenstva sklárny musela odejít postupně do fronty druhé světové války. Během válečných let byla ve sklárně zavedena výroba bezpečnostního skla tvrzeného i vrstveného. 1942 zde byl zřízen tábor pro sovětské válečné zajatce, kterých tu v roce 1944 pracovalo 73. Jeden z nich, Dimitrij Kovirgin, byl zastřelen německým dozorcem a pohřben byl na místním hřbitově. Dva další byli převezeni do zajateckého lazaretu v Sokolově, kde zemřeli. Nuceně tu pracovalo i komando asi 44 francouzských zajatců a civilních dělníků. Ti měli své ubikace ve sklárně a 16. května 1945 byli repatriování do Francie. Německých zaměstnanců bylo 600, 330 mužů sloužilo v armádě. Válku sklárna přežila bez větších škod.

9. května 1945 dorazily do Oloví a Hor, přeplněných utečenci z východních částí Německa, první jednotky americké armády. Vyjma několika Čechů, kteří zde přežili válku, je nikdo nevítal. Zdá se, že s koncem války nebyl provoz sklárny výrazně omezen a její chod zůstal nepřerušen. Německé ředitelství závodu ještě 29. května poslalo situační zprávu Okresní správní komisi v Sokolově. Uvádí se v ní, že huť vyrábí sklo, vzhledem k odbytovým potížím, zapříčiněným váznoucí dopravou, pouze na jedné přístrojové vaně. Sklárna zaměstnávala 547 osob / z toho 148 žen/. Část jich byla v důsledku omezeného provozu na neplacené dovolené. Zásoby surovin se odhadovali na měsíc provozu.

Teprve 30. května rozhodlo ministerstvo průmyslu v Praze o zavedení národní správy na podnik. Zatímními národními správci pro sklárnu v Oloví byli jmenováni Josef Hrníčko z Prahy Karel Bořík. Přes nedostatek vagónů a poválečný chaos zvyšovala sklárna pod novým vedením svou výrobu. Také počet zaměstnanců se zvýšil na 640 osob. Začátkem léta se do Hor a Oloví začali vracet čeští skláři, kteří odešli po Mnichovu 1938. Přicházeli sem i noví osídlenci z vnitrozemí i reemigranti ze zahraničí. Ze Slovenska, Volyně, z Maďarska, Polska, Jugoslávie, Rumunska i Francie přijížděli Češi původem, ale hodně jich česky neumělo. Začali se učit nejen řeč, ale i vyrábět sklo. Bez nich by nebylo možné po odsunech německého obyvatelstva zachovat zdejší průmyslovou a zemědělskou výrobu. Od 1. ledna 1946 byla zrušena dočasná národní správa a byl zřízen národní podnik Západočeské sklárny se sídlem v Sokolově. Jeho součástí byl i závod v Oloví. Vrchním ředitelem nově vzniklého podniku byl jmenován Karel Bořík, dosavadní správce sklárny v Oloví. Jeho místo zde zaujal ing. Bedřich Treulich z Radnic, za války vězněný v Terezíně.

26. května 1946 se konaly volby do Ústavodárného národního shromáždění a v Oloví měly následující výsledek:

                                  

                                  KSČ                ČSSD               ČSNS               ČSSL                            Celkem

Oloví                           44                   24                   11                   6                                  85

Hory                           31                   19                    4                     -                                  54

 

Celkem                       75                   43                   15                   6                                 139

  %                              54                   31                   11                   4                                 100

Prokázána zde byla výrazně levicová a pasocialistická orientace většiny voličů. Po volbách pokračoval odsun německých obyvatel. Během roku bylo z Oloví vypraveno celkem 23 transportů, jimiž opustilo obce 1209 Němců. Z Hor jich bylo odsunuto 800. Pro sklárnu nastalo kritické období. Zůstala zde sice nezbytná část německých specialistů, ale nebyla náhrada za značnou část odsunutých německých dělníků. Nově vzniklý národní podnik však prokázal svou životaschopnost. Výraznou exportní obchodní politikou se dostal na zahraniční trhy a dokázal se tam udržet díky kvalitě a množství vyrobeného skla. Ze zákona se na správě skláren podílely i orgány ROH, závodní rady. V Oloví byl prvním předsedou závodní rady zvolen Antonín Kaucký, který začátkem třicátých let odešel do SSSR, odkud se s rodinou vrátil v roce 1940 do Klatov. V roce 1947 se výrobní poměry ve sklárně stabilizovaly natolik, že dosáhla produkce tabulového skla výše 4 611 000 bas.m².

Únorové události v roce 1948 v závodě větší rozruch nevyvolaly. Jen z vedení Západočeských skláren, n. p. v. v Sokolově byl z funkce vrchního ředitele odvolán Karel Bořík, který byl funkcionářem Československé strany národně socialistické. Rozhodnutím hlavní správy ministerstva spotřebního průmyslu se sklárna v Oloví stala realizátorkou nové technologie, označené zkratkou BVT – bez výtlačnicového tažení. V důsledku toho došlo k rozsáhlé rekonstrukci a modernizaci sklárny.

V roce 1958 se dočkala obec nové výstavby. Do té doby se hospodařilo se stávajícím bytovým fondem, který byl poměrně dobře udržován. V Horním Oloví bylo postaveno 58 bytových jednotek.

V roce 162 byla pak dokončena výstavba panelového sídliště v katastru obce Hory. V devíti nových blocích zde bylo k dispozici 262 bytů. Dne 9. Července 1961 odpoledne byl závod a celé údolí Svatavy postiženo náhlou a do té doby nevídanou povodní. Došlo k přerušení železniční dopravy a k zaplavení sklepních i přízemních prostor sklárny. Výroba musela být zastavena. Zaměstnancům pomáhalo i ženijní vojsko. Škoda byla vyčíslena na 1 803 330,81 Kčs. Došlo k zaplavení a zničení cenného archivu závodu. V roce 1962 rozhodlo kolegium ministryně spotřebního průmyslu, že ze sklárny Oloví bude vybudován vzorový závod. Kampaň, ve které ve skutečnosti nešlo o „budování“ vzorového závodu, nýbrž o prověrku jeho kapacit a zvýšení produktivity. S poukazem na probíhající přestavbu závodu se vedení podařilo akci odložit a odsunout ji do ztracena. 28. září 1964 došlo v generátorové stanici k výbuchu uhelného prach. Exploze utrhla střechu a způsobila těžké popáleniny třem mužům ( Ivan Kaucký)/dva později zraněním podlehli (Josef Hankovszki a ???)/ a jedné ženě( Ivana Maierová ).

1. července 1965 vznikl oborový podnik Sklo Union Teplice. Byla zaváděna nová soustava řízení a oceňování. Při ní se však více přihlíželo k tzv. společenské angažovanosti než k dlahovým pracovním výsledkům. Stranická legitimace KSČ otevírala cestu k výhodnějšímu pracovnímu zařazení i hodnocení, a to často bez požadované klasifikace, a zejména pro členy výboru KSČ se stala stranická legitimace prostředkem k vzestupu, který byl jinak pro ně nedosažitelný. To ale ovšem nebyl problém jen pro olovské sklárny.

V roce 1965 žilo v Oloví 2669 obyvatel. Z nich bylo české národnosti 1721 / 64,5%/, slovenské 349 / 13,1%/, německé 527 / 19,8%/ a maďarské národnosti 70 /2,6%/.

Obývali 355 domů / v Oloví 204, Horách 86, Studenci 55, Nových domech 10/. Od roku 1964 předala sklárna vlastní bytový fond místnímu bytovému podniku. Z celkového počtu 1578 občanů v produktivním věku jich bylo zaměstnáno 1325 /84%/, z toho ve sklárně 943. V celém závodě pracovalo 1150 osob a kolem třiceti učňů. Od září 1969 byl zaveden pětidenní pracovní týden.

1967-68 došlo k uvolnění vystěhovalecké praxe vůči občanům německé národnosti. Tehdy olovskou sklárnu opustila 115 zaměstnanců, kteří se vystěhovali do SRN. Vystěhoval se i sám předseda ZO KSČ Julius Maier. Závod se s jejich odchodem vyrovnal za cenu většího rozsahu přesčasové práce, dokud se náborem nepodařilo získat nové pracovníky. Rok 1968 otevřel řadu nahromaděných problémů, k nimž se obyvatelé nemohli přes dvacet let vyslovovat. Obrodný proces ukončil vpád a okupace vojsk Varšavské smlouvy. Během prověrek v roce 1970 bylo z řad KSČ vyloučeno nebo vyškrtnuto 28 členů. Pro tíživý nedostatek pracovníků nebyl nikdo propuštěn, ale někteří byli přeřazeni na nižší funkce a jejich dětem bylo znemožněno studium. Trvající fluktuace pracovníků sklárny byla částečně řešena bytovou výstavbou v Horním Oloví, kde bylo v letech 1974-76 postaveno 140 bytových jednotek. V roce 1985 dosáhl závod Dukla, začleněný do k. p. Sklotas Teplice, nejvyššího produkce výkonu produkce, 19 milionů bas.m².

Od 1. ledna 1984 se Oloví stalo střediskovou obcí. Souběžně s výstavbou v obci i rozvojem závodu se zvyšovalo úsilí o celkové zlepšování životního prostředí v obci. Byla dobudována obchodní síť, rozšířena základní škola, rozvíjen okruh poskytovaných služeb. Vybudovány byly 3 km bezprašných vozovek, část veřejného osvětlení byla rekonstruována, v akci „Z“ postavena mateřská škola, která nahradila dvě dosavadní mateřské školy s nedobrými prostorovými a hygienickými podmínkami. Rekonstruovány byly prodejny Zelenina a Drobné zboží, zřízena nový pobočka České státní spořitelny, nově bylo oploceno nádraží ČSD a skladových prostor. MNV Oloví spravoval území o rozloze 1921 ha s počtem obyvatel 2037 / z toho 1045 žen/.

Do částí Studenec a Nové Domy byla soustředěna rekreační zóna odpočinku. Bytová výstavba v Oloví byla doplněna výstavbou obchodní sítě. V obci byly tři samoobsluhy potravinářského zboží, prodejny masa, zeleniny, drobného zboží, textilu, obuvi a domácích potřeb, pohostinské služby zabezpečovaly dvě restaurace, přičemž restaurace U závor měla i provozní celky kavárny a bufetu. Oblast Horního Studence byla zásobována prostřednictvím pojízdné prodejny. Obec měla dobré spojení prostřednictvím železniční dopravy se Sokolovem a Kraslicemi. Zdravotnické služby v Oloví zabezpečovalo v Oloví společné obvodní a zdravotní středisko, zubní ordinace a ordinace dětského lékaře. Službu spojů zabezpečovala pošta, pojízdní sběrna zajišťovala pak praní prádla, čištění oděvů, opravy obuvi a elektrospotřebičů. Služby poskytovaly také drobné provozovny MNV v oblasti nákladní autodopravy, sklenářství, kadeřnictví, krejčovství, zabezpečovány byly práce zámečnické, vodoinstalatérské, lakýrnické aj. Byl zde provoz jeslí, základní školy včetně školní družiny a jídelny, pracoval zde Automotoklub Svazarmu, SSM, Pionýr, TJ Sklo Union a myslivecké sdružení Háje. Kulturní vyžití občanů zajišťovalo kino Máj ve správě MNV a závodní klub ROH při závodě Sklotas. Jeho součástí byla knihovna, která zároveň plnila úlohu místní lidové knihovny. Ke sportovnímu vyžití sloužil stadion tělovýchovné jednoty Sklo Union s fotbalovým hřištěm, volejbalové a tenisové kurty. Byla zahájena rekonstrukce rozvodu tepla a teplé užitkové vody, modernizace bytových jednotek i domu s pečovatelskou službou.

Výrazní zlom nastal po 17. listopadu 1989. V pondělí 27. listopadu došlo v sále kulturního domu sklárny k prvnímu shromáždění. Dvě stovky přítomných občanů odsoudily zákrok bezpečnostních složek na Národní třídě v Praze. 29. listopadu se ustavilo Občanské fórum, společné pro obec i závod. V sobotu 2. 12. došlo k dalšímu veřejnému shromáždění za účasti pražských herců i studentů. Následovalo ustavení stávkového výboru. Byl zvolen nový výbor ROH, ale MNV zůstal ve stejném složení až do listopadových voleb v roce 1990.

Sklárně tyto změny řízení společnosti přinesly ale snižování výroby. Po zastavení provozu na vaně A-BVT zůstaly v provozu dva devítistrojové agregáty Fourcault. V té době byl již do závodu zaveden zemní plyn, ale jeho příkon nebyl dostatečný, proto se mísil s generátorovým.

1. dubna 1991 se závod Sklo Union Oloví stal závodem akciové společnosti Glavunion Teplice. V červenci byla zrušena výroba bezpečnostního tvrzeného skla, od srpna převzal olovský závod zanikající sklárnu v Dolním Rychnově, než byla 31. 3. 1992 zastavena. V Oloví byla zrušena výroba zrcadel a 1. prosince privatizována výroba beden. 1. ledna 1992 se prodejem objektu bývalého sklářského hotel rovněž privatizovala závodní jídelna.

Při privatizaci drobných provozoven v obci od začátku devadesátých let pak prodejny a restaurace, které dříve prosperovaly, teď díky špatným aukcím chátrají a přinášejí problémy. Restaurace u nádraží chátrala, až musela být zbořena. Sklárna se zbavila jeslí a mateřských škol, které tak přešly do vlastnictví obce, která ale na jejich provoz neměla peníze. Jesle a jedna školka byly proto uzavřeny. Nemalé peníze stál obec další „dar“, totiž převod 560 bytů. Aby mohla dokončit jejich opravy, musela prodat obecní lesy. Za posledních deset let si obnova obce vyžádala neuvěřitelných 94 milionů korun. Z toho 41 mil. bylo státních dotací. Investice šly především do opravy základní školy a mateřské školy v Horním Oloví, kde hrozilo zřícení budovy, na rekonstrukce bytů na sídlišti Hory, včetně rozvodu plynu a přestavby olejových kotelen na plynové. Provedena byla plynofikace osad Lipec a Dolní Studenec a zbudována čistička odpadních vod pro celou oblast Hory.

Společenský a kulturní život zkomírá. Vždyť každý pátý občan je bez práce. Kino bylo uzavřeno v roce 1996, protože do něho nikdo nechodil. Obec převzala od sklárny i kulturní dům. Umístila sem obecní knihovnu, sál pak je využíván jen k občanským akcím. V činnosti pokračuje oddíl kopané a volejbalu, sklárna již ale sportovce nepodporuje. Nezaměstnanost dosáhla 25%.  Jediným zdrojem pracovních míst byla sklárna, která však od převzetí zahraničním partnerem soustavně snižuje stavy zaměstnanců. Dřívější provozy sklárny belgický majitel pro jejich zastaralost srovnal se zemí. Belgická firma Glaverbel se sídlem v Teplicích má v Oloví dvě výroby. Závod Mirocar, který v rekonstruované hale vyrábí zpětná zrcátka, v nové hale pak, dostavěné v roce 2001. Glaverbel Czech a.s. Oloví začal vyrábět protipožární sklo pro export do západní Evropy. Automatizovaná náročná výroba vyžaduje středoškolskou kvalifikaci obsluhy. Ředitelem závodu je ing. Zdeněk Frelich. Výstavba přišla firmu na půl miliardy korun. Práci zde dostalo 21 dělníků a 6 techniků.

V říjnu 1992 uzavřela obec Oloví dohodu o partnerské spolupráci na společenské, kulturní a sportovní úrovni s městečkem Kastl v Bavorsku / SRN/. Dnešní obec se rozkládá na katastrálním území 1905 ha a žije zde 1880 obyvatel. Vedle sklářské výroby působí v Oloví řada drobých firem vyrábějící bytové doplňky ze dřeva, skla a kovů, obrázkové rámečky aj.

V roce 1938, kdy v Oloví a Horách žilo 2548 obyvatel, bylo mezi nimi jen 174 Čechů. Jejich úsilím zde byla otevřena již na počátku dvacátých let česká menšinová obecná škola. K městu přibylo velké předměstí údolí Svatavy. Kolem nádraží k severu to je Lipec a Nové Hory. K Oloví patří ještě osady Nové Domy, Hory, Horní a Dolní Studenec a Anenské údolí.